My lidé si rozhodujeme o svých záležitostech v mnoha ohledech sami. Sami si na sebe například vyděláváme, sami se rozhodujeme, kdy se oženíme či vdáme, kdy budeme mít děti, kam se nastěhujeme, co si kdy koupíme, co vystudujeme, kde budeme pracovat… Prostě máme svůj díl zodpovědnosti za sebe samotné a v tom býváme na vše sami.
Ale jsou tu i další důležité oblasti, které my lidé také potřebujeme, ale zodpovědnost za ně neneseme, protože ji ani nemůžeme nést. Vezměme si třeba takovou oblast vzdělávání, medicíny, obrany a bezpečnosti, vezměme si mezinárodní vztahy a podobně. To už nemůže nikdo z nás dělat sám za sebe, tady si nelze hrát na onom takzvaném vlastním písečku. Tady je potřeba instituce, která to za nás zařizuje ve velkém, tady se o nás rozhoduje ‚tam nahoře‘. A aby se nerozhodovalo o nás bez nás, máme volby, v nichž si vybíráme ty, kdo nás budou v takových mimořádně důležitých oblastech zastupovat. A je smutné, že si tak často nevybereme ty pravé.
Zvolíme si prostě nějaký ten parlament, z voleb vzchází vláda, senát, prezident. A tito jsou tu od toho, aby činili náš život dokonalejším. K čemuž od nás ale nepotřebují jenom hlasy ve volbách, nýbrž i peníze. Peníze, které stát dostává formou daní a dalších odvodů od vydělávajících lidí a pak je utrácí tak, jak je třeba. Nebo jak by tomu mělo být.
Ovšem nevybereme-li si zodpovědné hospodáře, často tito rozhazují naše odvedené peníze, až žádné nezbydou. A pak si takoví vládci půjčují. Dělají dluhy, konkrétně státní dluh. Což by mělo být pro nás voliče varovným signálem, že si máme vybrat někoho jiného. Protože státní dluh je zčásti dluhem každého z nás.
Ale co děláme my, voliči? Je to smutné, ale velmi často rezignujeme. A nerezignujeme-li, pak třeba také volíme populisty, kteří nám slibují klidně i modré z nebe. I když na to nemají. A aby měli, půjčují si.
A tak nám státní dluh narostl do obřích rozměrů. A stále roste. A co vy? Půjčujete státu? Hypotéka bez registru by tomuto zřejmě už dávno poskytnuta nebyla, bankovní půjčka možná také ne. Natolik je náš stát nebonitní. Ale lidé státu jako instituci pořád ještě věří. A půjčují. I když by to už dávno neměli dělat, dokud v čele naší země nestanou lidé, kteří to s penězi umí a nezruinují nás.